Leden 2015

Legenda o stvoření světa

10. ledna 2015 v 23:16 | Starsy |  Euraton - legendy
Legenda o tom, jak vznikl svět.
Součást mytologie Euratonu a "pozadí" komixu Unwanted.

Legenda

O stvoření světa


Na počátku všeho byla Statera. Čistá energie uprostřed z nicoty. Proplouvala si prázdnotou a jen velmi pomalu získávala vědomí a společně s ním i schopnost přemýšlet.
Statera poté z vlastního nehmotného těla stvořila první čtyři elementy - Čas, Osud, Život a Smrt. Původně neměly žádné vědomí, ani podobu, a stejně jako Statera na samotném počátku, jen existovaly.
Postupem času jim ale byla i jim dána schopnost myšlení a vytvořili si i svá hmotná těla. Osud měl podobu čtyřkřídlého drak, Čas si zvolil tělo podobné jaguáru, Život a Smrt zase nabyli vizáž ne nepodobnou dnešním vlkům. S tím vším ale potřebovali i svá jména. Času se začalo říkat Suerte, Osudu Destiny Line, Životu Anya a Smrti Nepheret.
Zanedlouho poté Statera nechala své čtyři svěřence, ať jednají dle vlastního uvážení. A tehdy také zmizela. Existují jen spekulace, co se s ní stalo a kde je dnes. Jedna z nich říká, že Statera neboli Rovnováha, stále existuje a udržuje ve světě pořádek svou pouhou existencí, ačkoli přímo se ničeho neúčastní a nelze ji vidět. Jiné zase dodávají, že ji můžeme spatřit v podobě Aurory Borealis, polární záře…
Trvalo miliony let, než původní elementy stvořily první Elementáry, bohy živlů. Mnohé z nich známe i dnes. Za všechny například bůh ohně, Debore, bohyně písku, Tyka nebo třeba bůh vesmíru, Mesias. A samozřejmě mnoho dalších.
S těmito Elementáry vzniklo vše, co můžeme znát i dnes. Oheň, voda, země, vzduch, vesmír… Začali se vyvíjet první živočichové a na nových planetách vyrůstaly první rostliny.
Po staletí žila tato stvoření v míru a jen z dálky dohlížela na vše, co stvořila. Než se jeden bůh, zvaný Daenerys, rozhodl, že svrhne prapůvodní čtyři elementy a sám zaujme místo hlavního boha. Někteří Elementáři se ho rozhodli následovat. A tak začala válka. Válka Bohů.
Nově vzniklé světy se začaly otřásat a bortit pod neutuchající silou běsnících živelných bohů. A také mimo miliard živočichů tehdy zahynulo i několik elementárů.
Mezi padlými byl například jedním z významných bohů; elementár bílého ohně, jehož jméno bylo již dávno zapomenuto. Jeho blízká přítelkyně, bohyně černého ohně, Skyrah, krátce poté zradila Daeneryse a přidala se k druhé straně…
Síly obou válčících stran byly téměř vyrovnané až do chvíle, než se do války zapojili čtyři původní bozi a společně Daeneryse i jeho přívržence porazili. Samotného strůjce převratu odsoudili k věčnému bloudění v nicotě. Nesměl žít, ale ani zemřít. Veškerá jeho síla byla zapečetěna a on se již nikdy nesměl vrátit zpět mezi bohy.
Zničený vesmír se z kruté války vzpamatovával jen velmi pomalu. Svět byl tehdy roztřízen do dimenzí, aby byl dalším případným střetem zničen jen jeden vesmír, a ne všechny.
Tuto událost roztříštění a znovuobnovení světa nazýváme Velkým třeskem. Poté se náš vesmír začal ubírat směrem, který je nám už znám.
Bohyně Života a Smrti s námi ale stále zůstávají ve spojení pomocí Noteho, Posla Smrti stvořeného sotva před patnácti miliardami let. Postupně byli stvořeni i další Poslové Smrti pro udržení rovnováhy mezi světem živých a mrtvých.
Destiny Line daroval některým bytostem schopnost nahlížet do budoucnosti. Těmto bytostem se říká Media.
Elementáři si oblíbili jeden konkrétní vesmír a jeden konkrétní druh. Této rase se říká lugaru a jejich předkům se vyvinul podobný vzhled, jaký mají i Anya s Nepheret.
Živelní bozi si mezi lugaru vybírají povětšinou náhodné jedince, které sledují a po uzavření dohody jim propůjčují vlastní sílu i živel. Takovým vyvoleným se říká Spirituálové…

aurora borealis

Poznámka - Po dokončení Unwanted plánuji tuto legendu zpracovat i jako komix!

Escape from Death

10. ledna 2015 v 19:00 | Starsy |  Euraton - lifestories
Měl to být článek k tématu minulého týdne, ale jelikož jsem to dopsala až včera, tak moje smůla.
Každopádně to nechám alespoň jako krátkou jednorázovku.

Escape from Death


Podařilo se mi uvolnit se z okovů, ve kterých nás ten šílenec držel. Šlo to špatně, ale díky krvi, od které jsem byl celý ušpiněný, se to povedlo.
Promnu si zápěstí a zběžně se rozhlédnu kolem sebe. Nemám čas osvobozovat všechny, co tu jsou. Společně bychom možná měli větší šanci utéct, ale není čas. On se může vrátit každou chvíli. Zamračím se a nespokojeně syknu. Musím myslet rychle.
Nakonec se rozhodnu pomoct tolika lidem, co to jen jde. Záměrně si první vybírám ty, kteří jsou schopní ještě jakš takš utíkat a ty více zraněné nechám, až jestli na ně dojde řada. Ignoruji jejich prosby a nářky… Já vím, je to kruté, ale v takové situaci sotva přemýšlíte nad ostatními, vlastně jediný důvod, proč je chci s sebou je, že by mohli zabavit jeho a já se mezitím dostanu ven.
Jsem teprve u třetího spoluvězně, když se z chodby ozvaly vzdálené kroky. V prázdné, dlouhé chodbě se jejich ozvěna násobila a nesla až k nám, jako předzvěst dalšího děsu.
Zatraceně!!
Třeštím oči na své spoluvězně, navzdory jejich stále intenzivnějším prosbám o pomoc šlehnu s řetězy o zem, otevřu nezajištěné mříže a rozeběhnu se, co nejrychleji to jde. Počkat… nezajištěné… Jak to, že nebyly zamčené? Měl jsem radost, že byl tak hloupý, ale… on není hloupý.
Zavrtím hlavu a zaženu podobné myšlenky. Ano, je to divné, ale nesmím na to teď myslet! Teď jde o vše! Musím se soustředit… kudy nás sem přivlekl? Kde je východ??
Uslyším za sebou rychlé kroky. Riskuji jeden zběžný pohled, abych se podíval, jak je daleko. K mé úlevě jsou to jen mí dva spoluvězni. Třetího není nikde vidět.
Chci zahnout za roh, ale prudce zastavím, až sebou skoro šlehnu o zem. Třeštím oči a pár sekund se nemůžu ani pohnout. Mám pocit, že jsem našel třetího uprchlíka.
On svírá jeho hrdlo a všude, na zemi, na stěnách, i na jeho bílém plášti, je krev. Nevidím ale žádnou zbraň. Možná je to šokem, možná jí vidět nechci a možná tam skutečně není.
Jen co přiměju tělo znovu fungovat, otáčím se k děsivému výlevu zády a pokračuji původním směrem. Zbylí dva muži ještě ani nestačili doběhnout, když už viděli, jak prchám opačným směrem. Rychle jim došlo, že je zle, a ještě přidali v doufání, že my tři se odsud dostaneme.
Nikdo z nás ho neslyšel ani neviděl přicházet, když dostal toho prvního. Stále přikládám vinu strachu a dávce adrenalinu v mých žilách.
Dech mi dochází rychle. Rychleji, než bych čekal, ale nemám čas se tím zaobírat. Bílé, sterilní chodby snad bývalé nemocnice jsou ještě děsivější, než kdyby tu bylo normální vybavení. Navíc tu není, kde se schovat. Žádná lůžka, žádný nábytek, žádné pokoje. A co je horší, ani žádná okna. Co je to sakra za barák, bez oken??
Zářivky se zdají být v perfektním stavu. Čekal bych ďábelské zrnění nebo poblikávání, ale ani to se neděje. Výkřiky obětí jsou jen v mé hlavě, ve skutečnosti se chodbou rozléhají jen naše kroky, vlastní dech a zběsilé srdce mi prakticky znemožňují slyšet cokoli jiného.
Žádná hororová klišé, která byste čekali ve filmech, tu nebyla. A to bylo snad ještě děsivější. Ozvalo se nechutné zapraskání, následně ještě odpornější zvuk podobný trhání čehosi a pak voda, spousta vody.
Nebo jsem si alespoň namlouval, že je to voda. Nesmím se ohlížet! Jenže se znovu ohlížím…
Druhý spoluvězeň je zbaven ruky, krev prýští na zem v rudých vodopádech a vnitřnosti vypadávají z obrovské rány v břiše.
Tohle není schopen udělat normální člověk! Co je sakra zač??
Vzpomínám si, že nám asi před dvěma hodinami něco píchl. Netuším, co v té stříkačce bylo, ale přikládám vinu svých halucinací a špatné kondice právě tomu.
Zatraceně!!
Zdálo se to jako celá věčnost, než jsem doběhl k dvoukřídlým dveřím, které jako jediné nebyly zamčené. Nemůžu se vracet, zároveň mě ale děsí, jak je možné, že zrovna tyhle nejsou zajištěné? Dostal jsem se snad tak daleko, že už to tady nezabezpečoval?
Pohádky a většina filmů nám celý život lže. Tvrdí, že zlo je hloupé a že vždy udělá chybu, které hrdina využije a porazí ho. Třeba tohle byla ta jeho chyba.
A on byl moc chytrý na to, aby spoléhal na něco tak nespolehlivého, jako je náhoda.
Na okamžik jsem se zastavil. Chodba přede mnou je stejně stavěná, jako ta za mnou, ale byla tu jedna maličkost. Vlastně celá škála maličkostí. Neproniknutelnou tmou začínaje, zakrvácenými lůžky a hnilobným smradem končeje.
Zakryju si ústa rukou a odporný zápach se mi zavrtá do nosu. Rozkašlu se, ale nemám čas ztrácet čas. To, že ho neslyším, neznamená, že tu není.
Osmělím se a vkročím do tmy. Vrávorám, slepě šmátrám rukama po stěnách, zakopávám o převrácená nemocniční lůžka, do bosých nohou se mi zařezávají střepy rozbitých stříkaček, kdysi obsahujících bůh ví jaký sajrajt.
Dělám příliš velký hluk, ale ku podivu jeho stále neslyším. Ale to samé platí i o mém posledním spoluvězni.
Netuším, kam jdu, jen vím, že už tu po tmě vrávorám pěknou dobu, když v tu jedna zářivka zlověstně zabliká, než se s nespokojeným bzučením přeci jenom rozsvítí.
"Zdravím." Broukne on. "Už tu na tebe čekám."
Muž je opřený o stůl, ruce zkřížené na hrudi, jedna volná, v druhé něco drží. Nepoznávám to. Dlouhé černé vlasy ostře kontrastují se světlou pokožkou a sytě žlutýma očima. Jeho laboratorní plášť je potřísněn krví, nepochybně mých spoluvězňů.
Na sucho polknu, třeštím oči a hlava odmítá vymyslet plán úniku. Jak se sem dostal? Nešel za mnou a jiná cesta než ta, kterou jsem se sem dostal já, sem nevede.
Ruce se mi panicky třesou, nohy vypověděly poslušnost. Znovu na sucho polikám.
"Už by to mělo začít působit… Je to halucinogen s opožděným nástupem účinku." Černovlasý muž se zlověstně usmál a v očích se mu nebezpečně zalesklo.
Chvíli mi trvá, než mi dojde, že myslí tu látku, co nám… teď už jen mě, před tím vpíchl. Halucinogen?
"Není to ale obyčejná droga. Tahle ti skoro žádné klamné výjevy neukáže, jen zkreslí a hlavně zintenzivní prožívání. Smysly, ale především vnímání bolesti. Máš tu čest být prvním testovaným subjektem." Mluvil zdánlivě klidně, ale hlas mu trochu kolísal nedočkavostí.
Konečně si uvědomím, co to drží v ruce. Je to skalpel. Zcela nedotčený. Jako by byl přichystaný jen pro mě.
"Správně." Přimhouřil oči, jako by mi četl myšlenky. "Tohle je jen tvé představení, tví přátelé byli neúspěšní, ale ty ses dostal až do cíle. A máš tedy tu čest…" na chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel, jak má větu formulovat. "… už zase se opakuji, omluvám se, z rozrušení se mi to stává, ale tento přípravek jsem zatím testoval jen na zvířatech. Jistě chápeš."
Ne, nechápu. Má hlava nebere, nebo nechce brát, jak může mít takovou radost z toho, mě zabít a mé tělo rozřezat.
Můj věznitel se rozesmál a opřel si dlaň o čelo. "Oh, ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal." Pronesl a zvedl ke mně pohled. Stále mi to nedochází, to, co říká, nedává smysl.
"Víš, je to tak trochu osobní. I když do práce se prý osobní věci tahat nemají…" pokrčil rameny, jako kdyby udělal výjimku, že si místo propisky zvolil pero. Jako by to byla malichernost.
"Vybral jsem si tebe, protože pracuješ pro stejnou organizaci, která kdysi dělala pokusy na mě."
Vytřeštím oči. Teď už do sebe věci začali pomalu zapadat. Proč nás tu vězní, proč se k nám chová, jako k pokusným krysám a ta malá hra na kočku a myš byla jen zpestření, pro jeho osobní pobavení. Nikdy jsem neměl skutečnou šanci dostat se pryč, to jen on mi dával falešné naděje jen proto, aby je vzápětí mohl všechny zbořit.
Konečně jsem přiměl tělo k pohybu, otočím se na zkrvavené patě a vyrazím zpátky ke dveřím, tentokrát ale vidím na cestu. Nestačil jsem udělat ani pět kroků, když se kolem mě prohnal velký černý stín a zablokoval mi cestu.
Nohy mi podklouznou a já se ocitnu přímo pod nohama obrovského vlka. Ten zavrčí a chňapme po mě, musím se po rukou odšoupat dál.
"Lidé dělali na mém druhu pokusy až příliš dlouho. A víš co? Teď pro tměnu tvůj druh poslouží vědě!" vlk mluví lidskou řečí. Prohýbá se, cení zuby v pokřiveném úsměvu a poulí žlutýma očima.
Vteřinu na to přede mnou stojí zase muž s v bílém laboratorním plášti zašpiněným krví. Chytí me za triko a vytáhne na lůžko. Zmítám sebou, ale marně. Má větší sílu.
Srdce mi bije, jako splašené, jícen mi svírá strach. Násilím mě připoutá na provizorní operační stůl. Vykasá mi triko a sáhne po skalpelu.
Ignoruje můj křik i předem prohrané snahy vyprostit se. Cítím chlad ocele na svém břiše a o vteřinu později mi bolest zatemní mysl.


Obrázek je můj a je to právě ten šílený vědec, který se objevil jako záporná postava v tomto příběhu.
Jmenuje se Sirviente.